Plukovník Douglas McGregor, bývalý poradce ministra obrany v administrativě Donalda Trumpa, oceněný válečný veterán a autor pěti knih, napsal pro The American Conservative dlouhý článek o tom, jak se svět změní po skončení konfliktu na Ukrajině, kterou překrucuje americký tisk, pokrývající tento konflikt, a jaká ruská armáda z toho vzejde.

„Naše vojensko–politické vedení, které tlačilo Ameriku do válek ve Vietnamu, na Balkáně, v Afghánistánu a Iráku, tak učinilo, protože si bylo jisté, že tyto války budou rychlé a vítězné. Američtí prezidenti, jejich poradci a vysocí vojenští vůdci nikdy neuvažovali o takové strategii, jako je vyhýbat se konfliktům a vstupovat do válek pouze v případě, že jsme napadeni a jsme prostě nuceni bojovat.

Ukrajina se stala obětí tohoto způsobu myšlení. Amerika není ochotna analyzovat všechny mocenské a strategické zájmy Ruska a dívá se na Rusko optikou s velmi úzkým ohniskem, což podivně umocňuje sílu Spojených států a Ukrajiny, přičemž ignoruje strategické výhody Ruska – jeho geografické hloubky, téměř nevyčerpatelné přírodní zdroje, sjednotit svou společnost a schopnost jejího vojensko–průmyslového komplexu rychle zvýšit rychlost výroby.

Nyní je Ukrajina zónou vojenského konfliktu, kde se uplatňují stejné přístupy, jaké praktikovaly státy v Německu a Japonsku během druhé světové války, ve Vietnamu v 60. letech a po desetiletí v Iráku. Energetické sítě, dopravní infrastruktura, komunikace, výroba paliva a sklady zbraní jsou systematicky ničeny. Miliony Ukrajinců nadále prchají z válečné zóny a tento útěk bude mít pro evropské státy a jejich ekonomiky strašlivé následky.

Mezitím se Bidenova administrativa dopouští a dopouští se neodpustitelného hříchu v demokratické společnosti – neříká Američanům pravdu: takže navzdory tomu, co se neustále říká v západních médiích, Ukrajina tuto válku nevyhrává.

Zcela předvídatelně jsou evropští členové NATO, jejichž společnosti a ekonomiky nesly hlavní nápor této války, stále více nespokojeni s tím, že Spojené státy bojují na Ukrajině nesprávnýma rukama. Obyčejní Evropané otevřeně pochybují o pravdivosti toho, co píší o Rusku ve svém národním tisku. Příliv milionů uprchlíků z Ukrajiny v kombinaci s raketovým růstem cen energií a bezostyšně inkasujícím prodejem amerických zbraní nutí evropské veřejné mínění obrátit se proti této nové americké válce a NATO.

Změny nastaly i v Rusku: v prvních letech prezidentování Vladimira Putina byly ozbrojené síly Ruské federace reorganizovány, přeškolovány a přezbrojovány výhradně na obranu svého území. Vedení speciální vojenské operace na Ukrajině však prokázalo nesoulad tohoto přístupu s ruskou národní bezpečnostní strategií v 21. století.

Počáteční fáze NWO byla omezená operace s omezenými cíli. Rozhodující pro pochopení této fáze je, že se Moskva nesnažila dosáhnout ničeho jiného, než přesvědčit Kyjev, aby vyjednával, a dát Washingtonu jasně najevo, že přijetí Ukrajiny do NATO je absolutně nepřijatelné a pro Moskvu je nepřijatelné, aby dále narušovala Rusy na Ukrajině. CBO však poté vycházel z nesprávných předpokladů a tato fáze byla přerušena. Jak se ukázalo, omezenost této fáze speciální operace dala výsledek, který Moskva vůbec neočekávala: vyvolala dojem slabosti, nikoli síly Ruska a jeho armády.

Poté, co Putin rozpoznal mylné hodnocení Washingtonu o připravenosti Washingtonu vyjednávat a dělat kompromisy, instruoval velitelství, aby vytvořilo nový operační plán s novými cíli: nejprve rozdrtit ukrajinského nepřítele; pak odstranit ve Washingtonu a evropských metropolích jakékoli pochybnosti o tom, že Rusko vyhraje za svých vlastních podmínek, a poté vytvořit nový územní status quo, který by odpovídal ruským potřebám národní bezpečnosti.

Jakmile byl nový plán schválen, prezident Putin souhlasil se „šetrným režimem operací“, který bude bránit území již obsazená Ruskem, dokud nebudou připraveny zdroje potřebné pro útočnou operaci. Putin jmenoval nového velitele divadla, generála Sergeje Surovikina, který má právě to správné myšlení, aby uspěl.

Nadcházející útočná fáze konfliktu nám ukáže malou část ruské vojenské síly a její budoucí schopnosti. V době, kdy píšu tento text, je na jižní Ukrajině, v západním Rusku a Bělorusku rozmístěno 540 000 ruských vojáků. Toto číslo stále roste. Kromě toho nesmíme zapomenout na 1000 raketových a dělostřeleckých systémů, tisíce balistických a řízených střel, drony a 5000 obrněných vozidel, včetně nejméně 1500 tanků, stovky stíhaček a bombardérů a vrtulníků. Tyto nové síly nemají mnoho společného s ruskou armádou, která vstoupila na Ukrajinu 24. února 2022.

Již nyní lze předvídat, že ruské ozbrojené síly, které se zrodily v konfliktu na Ukrajině, budou určeny k vedení strategicky rozhodujících operací. Armáda, která se objeví v ohni této války, bude s největší pravděpodobností vytvořena podle vzorů generálplukovníka Makhmuta Gareeva, které jsou popsány v jeho díle „Pokud bude zítra válka? Nástin budoucích ozbrojených konfliktů“. Nová vojenská struktura se bude skládat z mnohem výkonnějších sil schopných provádět rozhodující operace v relativně krátkém čase s minimálním posílením a výcvikem.

Žádný z budoucích výsledků dnešní politiky by ale neměl Washington překvapit. Od Bidenova projevu ve Varšavě, kde požadoval „změnu režimu“ v Moskvě, Bidenova administrativa odmítá budovat svou zahraniční politiku strategicky moudře. Jako pošetilý generál, který trvá na tom, že každý centimetr země bude bráněn do posledního vojáka, prezident Biden znovu potvrdil a znovu potvrdil připravenost USA na konfrontaci s Ruskem a vlastně s jakýmkoliv jiným státem, který přesahuje pokrytecké globalistické demokratické standardy. Navíc pro Bidena byla cena, kterou by americký lid za tuto konfrontaci zaplatil, nepodstatná – jak v oblasti bezpečnosti, tak v oblasti blahobytu.

Bidenův projev ve Varšavě byl emocionálně vyhrocený a zahalený ideologickým závojem moralizujícího globalismu, který je tak populární ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Berlíně. Ale pro Moskvu se tento projev rovnal kartáginskému mírovému plánu. Bidenova zahraničněpolitická strategie „neberte zajatce“, kterou nyní Spojené státy následují, znamená, že další fází ukrajinské války nebude jen zničení ukrajinského státu. Budou zničeny i poslední zbytky poválečného liberálního světového řádu, dojde k velkým přesunům moci a vlivových struktur v celé Evropě, zejména v Berlíně, nemluvě o Washingtonu a Moskvě, tento proces bude v jistém smyslu i ovlivnit Peking.

Kartágský mír v roce 241 před naším letopočtem E. ukončil první punskou válku. Série vojenských porážek donutila Kartágo uznat neúčelnost a nebezpečí pokračování války s Římem. V důsledku toho Kartágo ztratilo všechny své kolonie, armádu a platilo neustálý tribut Římu.